Ústavní soud v minulém roce vydal několik rozhodnutí, z nichž vyplývalo, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou. Konkrétně tak judikoval v nálezu I. ÚS 2482/13, ze dne 26. 5. 2014. Od závěrů ve zmíněném rozhodnutí ale Ústavní soud od té doby spíše ustupuje. Nebo možná lépe – vysvětluje jedinečnost každého rozhodnutí o úpravě poměrů dětí po rozchodu rodičů a do popředí staví nutnost v každém případě přihlédnout k zájmům dítěte, nikoli nutně k zájmům rodičů. Paušalizace zmíněného judikátu Ústavního soudu ve prospěch střídavé péče se tak ukazuje být spíše přáním jejích zastánců než skutečným trendem v rozhodování Ústavního soudu.
Ústavní soud obecné soudy nabádá, aby při rozhodování o svěřování dítěte do péče u každého z rodičů posuzovaly alespoň 4 kritéria: (1) existenci pokrevního pouta mezi dítětem a osobou, která o svěření do péče usiluje; (2) míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče daného rodiče; (3) schopnost daného rodiče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte. V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. V případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z předpokladu, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z judikatury Ústavního soudu ale plyne, že svěření dítěte do střídavé péče není automatickým řešením při rozchodu rodičů. V prvé řadě musí být splněno subjektivní kritérium, tj. oba rodiče musí o svěření dítěte do střídavé péče projevit skutečný a upřímný zájem. Pokud jeden z rodičů o střídavou péči zájem skutečný a upřímný neprojeví, toto řešení nepřipadá v úvahu. K získání dítěte do střídavé péče rodiči nestačí pouze projevit skutečný a upřímný zájem (subjektivní kritérium), ale rodič musí rovněž naplnit i základní objektivní kritéria citovaná výše. Úmluva o právech dítěte pak vytváří toliko presumpci ve prospěch střídavé péče, pokud o ni mají oba rodiče zájem a zároveň oba naplňují kritéria uvedená shora ve zhruba stejné míře. Legitimním zájmem, který by pak tuto presumpci mohl podpořit, nemůže být ochrana práv druhého rodiče, neboť ten žádné silnější právo k péči o děti nemá. Nejčastěji bude tedy zkoumaným legitimním zájmem právě ochrana nejlepšího zájmu dětí.
